Jak na začátky vzpomínáte?

Působili jsme ve druhé juniorské soutěži a následně i v té nejvyšší. Byli jsme super banda a bylo to asi moje nejlepší florbalové období, co se týče zážitků. Hrál jsem třeba s Radkem Dohnalem, který potom byl několik let ve Vítkovicích. Za ně krátce nastupoval i další z mých spoluhráčů Jakub Hnila. Juniorskou extraligu jsem prožil rok v Lipníku a následně po přestupu i ve Vsetíně. Bohužel jsme v obou případech skončili jako nejlepší tým z těch, které sestupovaly. Když vzpomenu na Vsetín, hrál jsem po boku bývalých reprezentantů Matěje Koňaříka, Honzy Valčíka i dalších skvělých borců.

Kam jste pokračoval v dospělé kategorii?

Šel jsem do Olomouce, kde to tehdy převzal Karel Stehlík, s nímž jsem se znal už z Lipníku. Jestli se nepletu, mohla to být čtvrtá liga. Shodou okolností šlo o první rok, kdy v Olomouci trénoval Honza Pazdera, nynější trenérská kapacita. Už tehdy bylo jasné, že o florbale přemýšlí jinak a neuvěřitelně zvedl náš tým. Tenkrát nám utekl postup o jediný bod. Každopádně během těchto let se v Přerově florbal už uskupil a přestoupil jsem tam. Vedl nás Pavel Vrba, jenž bohužel v říjnu 2012 zemřel při autonehodě, ale zanechal významnou stopu v přerovském florbale. Pod následným vedením Pavla Ceha a podpoře nespočtu šikovných lidí na chodu klubu se z Přerova stal významný sportovní oddíl, kde mají hráči ideální podmínky pro rozvoj. Mládežnické kategorie tento trend potvrzují.

Jak jste vnímal působení v Přerově?

Hráli jsme stejnou soutěž jako Olomouc, takže jsem se potkal s bývalými spoluhráči. Byla tam řada mančaftů, co dnes už hrají vyšší ligy. Byly to opravdu kvalitní souboje, každý zápas byl vypjatý a všichni chtěli postoupit. O to cennější bylo, že jsme s Přerovem hned první rok postoupili do třetí nejvyšší soutěže. V Přerově jsem zůstal po celou dobu až do roku 2014, kdy jsem odcestoval na Nový Zéland.

Co stálo za myšlenkou vydat se právě na Nový Zéland?

Studoval jsem ekonomiku cestovního ruchu, přičemž v předmětu Světová geografie jsem si vybral jako téma seminární práce Nový Zéland. Bylo to zrovna v období, kdy do kin šel Pán prstenů. Ne že bych byl nějaký zarytý fanoušek, ale líbila se mi krajina, do níž byl příběh zasazen. Zjišťoval jsem si o Zélandu i další věci a lákalo mě letět se tam podívat. Zrálo to asi rok a půl, než jsem byl schopný to uskutečnit. Vyřídil jsem si pracovně-turistické vízum, které se uděluje na jeden rok, a vycestovali jsme s kamarádem a tehdejší přítelkyní.

Sliboval jste si od cesty něco konkrétního?

Nechával jsem ji otevřenou, abych se nechal překvapit, co mi život přinese. První půlrok jsem k florbalu moc nepřičuchl - byli jsme na severním ostrově, kde jsme asi čtyři měsíce pracovali v jablečných sadech. Tou dobou mi florbal už trochu chyběl, tak jsem pokukoval, jestli se někde v našem okolí - Hastings, Napier - nehrává. Na webu novozélandského svazu jsem našel, že něco poblíž bylo, nicméně když jsem se tam jel podívat, ani známka po jakékoliv aktivitě.

Pak se ale něco změnilo.

Po asi půlroce jsme se přesunuli ze severního ostrova na jižní do Christchurch, kde byla pro nás pracovně větší šance získat další víza a možnost prodloužit si pobyt. Město mimochodem zasáhlo v roce 2012 velké zemětřesení a dlouho se z něj vzpamatovávalo. Centrum i některé části vypadaly jako po bombardování. Každopádně měl jsem zjištěno, že v Christchurch florbal běží. Ve čtvrtek jsme se ubytovali na hostelu a já si ještě ten večer balil věci na trénink. (úsměv)

Kdo tam florbal organizoval?

Asi jen o půl roku dříve tam přijel Jirka Slíva, někdejší hráč Otrokovic či Vítkovic, který stál u zrodu florbalu v Christchurch. Byly to takové "social" tréninky, kam ze začátku chodilo hodně Čechů, takže hra měla i poměrně dobrou úroveň. Dále tam byl třeba také Stanislav Krasula, původně z MVIL Ostrava.

To hlavní kolem florbalu se však dělo jinde, že?

Za největší centrum novozélandského florbalu vždy platil Wellington díky široké základně hráčů. Florbal se tam začal šířit přes rodiče s dětmi, kteří ho objevili díky Švédům a Švýcarům, a postupně ho dostali i do škol. A jak děti dorůstaly, rozšiřovalo se povědomí čím dál víc. Kdybyste se zeptali náhodných lidí ve Wellingtonu, co je florbal, tak by věděli.

Je náročné pro florbal prosadit se v konkurenci dalších sportů?

Florbal má specifickou roli, je to nevšední sport. Lidé si Zéland spojují s rugby, pozemním hokejem nebo mezi ženami s netballem. Objevila se ale i studie, že zdejší rugby začíná ztrácet na popularitě a hledaly se důvody. Jde o to, že přibývá sportovních aktivit a hodně talentů, kteří by dřív šli do rugby, míří jinam. Zajímavé je, že hodně hráčů přichází do florbalu z pozemního hokeje, kde se nehraje moc kontaktně. I proto tu není florbal tolik fyzický jako třeba v Česku a jiných částech světa. Proto když naši florbalisté jdou do reprezentace, musí se na toto poctivě připravit.

Co se ale týče například celostátní ligy na Novém Zélandu, není to úplně jednoduché. Jak byste situaci přiblížil?

Není to jako u nás, že sednete do auta a za půl hodiny jste na stadionu. Tady by cesta trvala klidně 18 hodin plus trajekt. Jednou za rok se tak pořádá v září Wellington Floorball Open, což je největší florbalový turnaj v zemi. Do určitého roku platilo, že novozélandský tým, který skončí nejvýš, se zároveň stane mistrem pro daný rok. Teď už je to "jen" Wellington Floorball Open a hraje se o putovní pohár. Jezdíval tam i tým z Melbourne, jehož valná většina figurovala po mnoho let v národním mužstvu Austrálie. Bylo příjemné si zahrát kvalitní florbal i s někým odjinud. Byla snaha udělat celostátní ligu, nicméně po jedné sezoně a logistických těžkostech se od projektu upustilo.

Hrál jste na Wellington Floorball Open taky?

Ano, na svazu jsme se dva měsíce před turnajem zaregistrovali jako oficiální tým Christchurch Quake. A poprvé, co jsme přijeli, tak jsme hned vybojovali první místo. To jsme zopakovali také další rok, celkově v prvních pěti letech jsme třikrát vyhráli a asi jednou jsme byli druzí a třetí. Při našem druhém vítězství v roce 2015 se mi podařilo získat i ocenění pro MVP turnaje.

Nezůstalo však jenom u Christchurch. Jaké další šance se nabízely?

Kromě Wellington Floorball Open se pořádaly i další turnaje - byli jsme dva roky po sobě v Aucklandu, posléze jsme organizovali vlastní Christchurch Floorball Open. A jak člověk cestuje, potkává nové lidi a v roce 2016 mě oslovil tým Wellington Storm, jestli bych nechtěl udělat týdenní kemp pro děti. Byla to taková moje první novozélandská trenérská příležitost. Moc rád na to vzpomínám, protože mě baví předávat florbalové vědomosti. A jak roky šly, hledal se v roce 2017 kouč pro reprezentaci mužů, přičemž jsem dostal nabídku na tuto roli.

• Chcete se dozvědět o spojení Česko – Nový Zéland ještě víc? Čtěte první epizodu tohoto seriálu

Jaká to byla zkušenost?

Šlo o kvalifikaci na mistrovství světa 2018, které se konalo v Praze. Většina reprezentantů je v drtivé většině z Wellingtonu - i z toho důvodu velká část tréninkových víkendů probíhá hlavně tam, aby se snížily náklady pro hráče. Je tomu tak, že florbal je stále relativně nový sport a skoro všechno si hradí sami. I já jsem do toho prvního cyklu šel s tím, že jsem musel investovat svůj čas a peníze, co se týče ubytování či letenek. Člověk musí ten sport milovat, což je přesně můj případ. Takže zkušenost výborná, přestože jsme nepostoupili. Uhrál jsem s týmem ale vůbec první bod v historii Nového Zélandu. Bohužel to byla jen remíza, když jsme ztratili dvougólové vedení, a ještě jsme se klepali, abychom neprohráli.

Nezdá se to, ale kvalifikovat se z konkurence reprezentací, které ve vašem regionu působí, není vůbec snadné, že?

Náš region má několik týmů, proti nimž to je náročné. Jedním z nich je Austrálie, která ovšem trochu ubrala na síle, protože na uplynulé kvalifikaci už neměla bratry Gärtnerovy, kteří dřív působili v SKV a ukončili reprezentační kariéru. Ti dva a Liam Perry dlouho táhli nároďák a troufám si tvrdit, že na takových 70 % všech australských bodů mělo podíl právě toto trio. Dále tam jsou Filipíny a Thajsko, tedy víceméně "švédské" týmy. Za zmínku stojí například filipínský Kim Varga, spoluhráč Pepy Rýpara z Linköpingu. Tomu to na nedávné kvalifikaci o světový šampionát šlo (25+11 v šesti zápasech).

Hlavním koučem jste zůstal i pro další cyklus, do něhož ovšem promluvil koronavirus.

Byl to trochu smutný konec. Připravovali jsme se opravdu intenzivně, daleko víc než na kvalifikaci předtím. V únoru 2020 jsme měli tréninkový kemp v Singapuru a pořád jsme nevěděli, co bude. Rozjel se covid a dozvěděli jsme se, že kvalifikace se ruší a týmy postoupí podle umístění z předchozí kvalifikace. Celý rok práce, kterou do toho kluci dali, byl pryč. Bylo zničující vidět, jak to dopadlo.

Je neobvyklé, že z role trenéra jste se později přesunul do pozice hráče. Jak se to stalo?

Je to asi trochu unikátní trajektorie. (úsměv) Dřív jsem nemohl reprezentovat jako hráč, protože jsem nebyl občanem Nového Zélandu. Pár let zpátky ale IFF změnila pravidla ohledně reprezentování tak, že pokud hráč žije v dané zemi aspoň pět let, může zažádat o "herní národnost". Tu jsem nakonec získal a nastupoval jsem už na předešlé kvalifikaci 2024 i letos. Tentokrát to ale byl trochu křest z hlediska zranění - v podstatě každé utkání jsem si do sbírky přidával nějakou další bolístku. Proto jestli mi to zdraví umožní, chtěl bych se pokusit dostat do nominace ještě jednou a pokud možno postoupit na mistrovství světa do Česka v roce 2028. To by bylo pohádkové rozloučení s kariérou.

Jaké bude hodnocení lednové kvalifikace doma ve Wellingtonu?

Měli jsme kvalitní přípravu, prakticky každý měsíc od února 2025 jsme absolvovali tréninkový víkend. Loni v říjnu se vybrala finální nominace, v níž jsme prošli závěrečné kempy a následně i reprezentovali. Bylo skvělé hrát v domácím prostředí a věřím, že početná florbalová scéna ve Wellingtonu si z této akce něco odnese i do budoucna. K vidění byl mezinárodní florbal z první ruky, což může motivovat a nadchnout mladé kluky a dívky, kteří viděli tu intenzitu a výkony.

Co říkáte na divácký zájem?

Atmosféra byla skvělá, na náš duel se Singapurem dorazilo téměř tisíc lidí. Když si uvědomíme, že Nový Zéland nikdy Singapur neporazil a my po 27 sekundách vedli 2:0, byla energie v hale neuvěřitelná. Silný zážitek. První třetinu jsme zvládli 4:1, ale nakonec jsme prohráli 4:6. Postupový cíl jsme bohužel nesplnili, ale opět jsme některé soupeře zaskočili tím, jaký jsme udělali krok dopředu. Stále nám ovšem něco trochu chybí.

Jakým způsobem se novozélandský florbal posouvá nejvíc?

Florbal na Zélandu se postupně zvedá díky hráčům, kteří získávají zkušenosti v zahraničních ligách. Archie Cosslett z Draků Říčany a Christo Matheson, který zároveň je sekretářem novozélandského svazu, patří k průkopníkům přestupů do Česka. Náš kapitán Tim McKibbin je už třetím rokem ve Švýcarsku, kam se přestěhoval, aby byl blíž kvalitnímu florbalu. V klubu Ad Astra Sarnen se mu dařilo a působil tam po boku dalšího reprezentanta Andrease Minga. A po této sezoně jde zkusit Švédsko.

Sever Evropy je přitom lákavý taky pro další jména.

Vyrazil tam na zkušenou i gólman Sam Elkin, konkrétně do FBC Nyköping. Ve Švédsku sbíral zkušenosti taktéž můj dobrý kamarád a spoluhráč Jon To - ten byl na kvalifikaci nejstarším členem naší reprezentace, já byl druhý nejstarší. Je sranda, když si člověk uvědomí, že když začínal s florbalem, byli z 20členného kádru na světě jenom čtyři lidi. (smích)

Nedávno byla představena nová struktura mezinárodních akcí, a to včetně mistrovství světa i dalších reprezentačních turnajů. Vidíte v novém systému výhody pro Nový Zéland?

Mistrovství světa bude po čtyřech letech a zároveň budou pravidelné turnaje v jednotlivých regionech. Každý lokální šampionát navíc přináší určitou šanci postupu na ten hlavní světový, což je zajímavý koncept. Co vidím jako nevýhodu Zélandu, že jsme odtrhnutí od zbytku světa - kamkoliv je to pro nás daleko. A tím, že si hráči hradí opravdu všechno, tak je důležitá i finanční stránka. Výjezd na turnaj do Asie může hráče vyjít i na 50-60 tisíc českých korun, což je poměrně velký závazek a pro některé překážkou zahrát si kvalitnější mezinárodní utkání. Samozřejmě kdyby se letělo do Austrálie, náklady budou o něco příznivější.

Na klubové scéně jste nyní členem Wellington Bays. O jaký klub jde?

Dřív byl ve Wellingtonu jediný hlavní klub: Wellington Storm. Po roce 2020 se však spojili tři kluci z nároďáku a založili právě Wellington Bays. Tou dobou začala fungovat pravidelná Wellington Floorball League, ve které Bays každý víkend hrají a soutěži dominují. Tým vznikl s cílem rozvíjet hráče a posouvat úroveň. Má to správnou strukturu. Zároveň rozpohybovali florbalové prostředí ve Wellingtonu, kde byl původně jenom jediný hegemon. Teď je družstev víc a větší rivalita všechny nutí na sobě pracovat.

Žijete přímo ve Wellingtonu?

Před třemi roky jsem se přesunul z Christchurch do Nelsonu, což je vršek jižního ostrova. Tady florbal zatím není a s tamními kluky jsem u reprezentace strávil hodně času, takže varianta s Bays se ukázala jako ta nejlepší. Poslední roky za ně hrávám Wellington Floorball Open, přičemž loni jsme zvítězili podruhé za sebou. Byl jsem i u toho, když Wellington Bays získal titul úplně poprvé v historii klubu (2024). Tehdy jsem byl po devíti letech znovu vyhlášen MVP turnaje. Co se týče Nelsonu, založení florbalu podle všeho čeká na mě. (úsměv) Chtěl bych se do toho vrhnout letos, získat zájem lidí a podle něj mít někoho k ruce, kdo by byl schopný mi pomoct se o to starat. Mám ale svoji práci na plný úvazek a času není úplně tolik.

Čemu se pracovně věnujete?

Vezmu to od doby v Christchurch, kde jsem dělal ve stavařství. Příliš jsem do tohoto odvětví nechtěl, ale vzhledem k příležitosti dostat další vízum to byla správná volba. Zpětně jsem tomu rád, protože se ze mě stal muž v pravém slova smyslu. V Česku jsem byl pomalu vystrašený zavrtat vrtačkou do panelu, takže osm let, kdy jsem s těmito nástroji dělal dennodenně, mě obohatilo o praktickou zručnost. Pracoval jsem na zpevňování budov po zemětřesení, což byla poměrně sofistikovaná činnost.

A nyní?

Jakmile jsem dostal rezidenci, usoudil jsem, že je čas na změnu. V Nelsonu jsem začal pracovat pro kuchyňské studio a instalatérské pomůcky. Jakožto digital content editor se starám o webové stránky, sociální sítě a tvorbu obsahu. Vždy mě bavilo focení a už v Christchurch jsem fotil florbalová utkání a podobně. A vypíchl bych ještě jednu vsuvku.

Povídejte.

Pět let zpátky jsem byl na víkendovém workshopu sportovní fotografie, kde jsem se potkal s Kevinem Clarkem, globální osobností tohoto oboru se zkušenostmi z mnoha světových akcí. Kevinovi byla nabídnuta spolupráce při fotbalovém mistrovství světa 2022 v Kataru, kam odjel už s půlročním předstihem - a já jsem v době jeho nepřítomnosti pokrýval veškeré události místo něj. Mezi nimi byly i velké rugbyové zápasy místních šampionů Crusaders a další zajímavé ať už sportovní, nebo kulturní akce.

Čekal byste před těmi 12 lety, kdy jste na Nový Zéland přiletěl, že toto všechno zažijete?

Rozhodně jsem toho zažil hodně, co by mě ani nenapadlo, že zažiji. Jsem vděčný za všechny příležitosti, které se mi naskytly, a za to, že tu mohu být. Líbí se mi zdejší způsob života a lifestyle. Je to prostředí, jež mi sedí. Zéland považuji za svůj druhý domov, ale je to vykoupeno odloučením od nejbližších.

Když se podíváte do nejbližší budoucnosti, co vás čeká?

Ze sportovních plánů je to zmiňované rozjetí florbalu v Nelsonu. Dále poletím do Wellingtonu na výběrový víkend reprezentace do 19 let. Budu pomáhat s chodem tréninků a jsem jedním ze členů, kteří vybírají finální složení týmu pro srpnovou kvalifikaci v Singapuru. Brzy opět odstartuje i příprava na další cyklus mužské reprezentace, kde chci usilovat o místo.